Ruské dny XXV. – 8. 8. 2010

AuroraČím více jsme postupovali na jih, tím bylo chladněji. Tento paradox jako by symbolicky pečetil fakt, že jsme původně jeli na sever, aby tam nebylo vedro; tato naděje se ukázala jako zcela lichá a ruské léto roku 2010 bylo rekordně horké. V noci při cestě Polskem zpět domů jsem se ale díval na blesky křižující temné nebe a na každé zastávce bylo chladněji než na předešlé. Pršelo a noční Varšava vypadala jako staveniště s nepořádným stavbyvedoucím. Nic jiného jsme vlastně ani neviděli, ale už mi to bylo asi i jedno. Těšil jsem se domů a těšil jsem se hodně.

Ranní rozbřesk nás zastihl poblíž města Czenstochowa, kde se dříve vyráběla obskurní auta Polonez (a teď kdovíco). Překvapivě jsme zastavili u pumpy (!), stylově to alespoň byl ruský Lukoil, leč zde už popsaný latinkou. Umýt se nebylo kde, se záchodem to bylo stejné, protože se platil a my neměli zloté; šel jsem tedy k plotu. Někteří naši spolucestující celou noc chlastali nonstop – a podle toho také vypadala kvalita toho, co vykřikovali, pokud možno co nejhlasitěji a nejméně 3× za sebou, aby je nebylo možno přeslechnout.

Plavba po Bílém mořiU Katowic, kdy už byla česká hranice takřka na dohled, jsme z neznámých důvodů sjeli z dálnice na Těšín. Pak se záhy ukázalo, že jednak zcela selhala navigace našich průvodců a nebyli schopni najít cestu (asi neumějí číst, protože podle cedulí to bylo poměrně snadné), jednak se Ivan rozhodl, že několik svých nejvěrnějších alko-spojenců autobus rozveze až domů… a tak jsme se vlastně stali rukojmími. Jízdní řád přímých vlaků do Prahy, který mi poslala máma, začal být k ničemu, protože to vypadalo, že do Těšína ani do Olomouce se nedostaneme nikdy. Mířili jsme opačným směrem než do ČR, asi nějaký poslední Ivanův bonus. Když už jsme ale jeli přes stejnou křižovatku potřetí, měl jsem co dělat, abych sám sebe udržel na místě…

Odhadem po 40 (zbytečných) kilometrech jsme se vydali do nitra slezské uhelné pánve na dalších zmatených 40 km po malých a menších ulicích a uličkách městské aglomerace polského Slezska. Kdo tam aspoň jednou byl, určitě ví, že ztratit se lze snadno a že nepřetržitá jízda obcí je speciálně v Polsku neobyčejně otravná. Proč jsme nejeli přímo na Český Těšín po dálnici, nevěděl nikdo – a Eda jel (resp. musel jet), kam mu Ivan, náš báječný vedoucí zájezdu, řekl…

V KargopoliKonečně jsme dojeli do České republiky a zdárně překonali i hraniční most v Bohumíně. Tam jsme sice stavět neměli (proč, když je tam velké nádraží?!), přesto jsme se motali po městě odnikud nikam a hledali cestu neznámo kam. Projížděli jsme i vilkové čtvrti, couvali a znovu bloudili, aniž byl někdo vůbec schopen říct, kam jedeme a kdy tam budeme – přestože někteří, kteří si chtěli domluvit odvoz od autobusu, by takovou informaci rádi měli. Ti ostatní, kteří chtěli např. odjet vlakem nebo autobusem, by určitě (jako my) také rádi věděli, kdy a odkud budou moci odjet. Nadávali snad už úplně všichni – až se Lenka sebrala a šla říct dopředu, že vystoupíme teď a tady, okamžitě a hned. A tak nás autobus vysypal v jakési boční bohumínské ulici, Ivan se jal organizovat jakési loučení, cosi žvanil, ale já už nepotřeboval vůbec nic vědět, a tak jsem neposlouchal. „Ty mně taky…!“ řekl jsem mu na rozloučenou a spolu s Lenkou a Denisou jsme se vydali Bohumínem k nádraží, z něhož snad něco pojede.

U Soloveckého klášteraTím prvním, co jsme viděli z Česka, byla nevábná nádražní čtvrť Bohumína a zejména provizorní pěší lávka na místě bývalého silničního mostu, který dala radnice v dobré víře, že má schválený projekt na stavbu nového, zbořit. O několik dní později se jistý ministr dopravy, vyznačující se podivným hlasem, ještě divnějšími rozhodnutími (prý „fundovanými“), hnusnými košilemi a mastnými vlasy nechal slyšet, že právě tuhle stavbu (stejně jako i další) zakáže, pak ji zase povolil, zakázal, povolil… a možná je Bohumín rozetnutý napůl ještě teď. Když jsme přešli lávku a dorazili k nádraží, myslel jsem, že vypustím duši – přece jen jedna obrovská taška, jedna menší (ale o to těžší) a fotobatoh dají při rychlém tempu pořádně zabrat.

Sankt-PetěrburgVlak jel docela brzy, dokonce přijel včas. Až na nástupišti jsme se dozvěděli, že právě k tomuto vlaku bude připojeno 7 vagónů pro fanoušky Baníku Ostrava, kteří jedou do Prahy na zápas se Spartou. V Ostravě se vlak zcela zaplnil a byl plný až do Prahy, někteří cestující stojící na chodbičce se vyčítavě dívali na ty, kteří měli to štěstí a seděli (jako my), po vagóně pobíhali fotbaloví pitomci, dodávající sami sobě odvahu řevem a alkoholem, mezi nimi se motal zmatený pes a podobně zmatený průvodčí, záchody vypadaly velice rusky (netekla voda a vzduch, byl-li tam nějaký, by se dal krájet) … zkrátka České dráhy nás přivítaly velice typicky. Vlak měl samozřejmě asi tři čtvrtě hodiny zpoždění a pro zpestření cesty baníkovci na každé zastávce vyhodili z okna dýmovnici. Do Prahy jsme dojeli sice pozdě, ale přece. Na hlavním nádraží nás čekali moji rodiče, aby nám pomohli s věcmi. Kromě nich tam ale čekali také policejní těžkooděnci a celé nádraží vypadalo jak za války. Dýmovnice dýmaly, řvouni řvali – ale přesto jsme se s rodiči šťastně shledali a odjeli… domů. Tak skončila naše veliká cesta do země, kde zítra již znamená včera, jak se kdysi říkalo. Mimochodem – Baník prohrál 0:4, což mi udělalo radost, přestože fotbal nesleduji a nemám rád, ale ta banda pitomců z vlaku si to zasloužila.

V moskevském metruDnes je 1. listopadu 2010 a právě jsem dopsal dlouhou zprávu či knihu o tom, jaké to všechno bylo. Bylo to… neporovnatelné s čímkoli, co jsem zatím zažil, bylo to jedinečné. Skoro tři měsíce jsem psal a zpracovával fotografie, skoro tři měsíce jsem trávil zážitky, hodně jsem také o tom všem přemýšlel a je zcela jisté, že bylo dobré jet do Ruska. Bylo dobré zjistit, jestli ta země je tak divná, jak vypadá zvenku, ovšem všechna očekávání byla překonána: je ještě mnohem divnější a nelze ji srovnávat s žádnou jinou. Jedním z důvodů, proč jsme se do Ruska vypravili, byla i poctivá snaha poznat, jestli třeba Rusku nekřivdím, když ho nemám rád. Teď už vím, že ruský stát jsem neměl a nemám rád právem, že si nic jiného nezaslouží a že ho mít rád nelze. Ale i to, co nemáme rádi, je dobré znát, je dobré tomu rozumět a vědět proč. Rusko jakožto země (území) je velice zajímavé, lidé taky. Proto jsem psal – abych nezapomněl, abychom nezapomněli… a třeba aby se někdo jiný také mohl něco dozvědět. Snad se to aspoň částečně podařilo.

I nemilované věci jsou zajímavé a velice poučné, možná o to víc, že se na ně nedíváme přes růžové brýle. Cesty do všech těch sterilních a bezproblémových zemí jsou možná (někdy) příjemnější, ale většinou neobjevné, příliš jednoduché, a někdy proto i nudné. Lenka určitě byla tou nejlepší spolucestovatelkou a zvládli jsme to výborně. Děkuji za tuto cestu (a tiše doufám, že jsem nebyl příliš nesnesitelný)…! A děkuji také všem, kdo četli a dočetli až sem.

Nedávno jsem se kdesi dočetl, že „touha vidět všechna místa je také tou silou, která nás odevšad vyžene“ – a je to přímo svatá pravda. Je to touha zničující, protože člověku, který je jí postižen (aniž by si to snad sám zvolil), už nikdy nedá spát… a tak už zase přemýšlím, kam jet, kdy jet a proč…

Reklamy

6 komentářů to “Ruské dny XXV. – 8. 8. 2010”

  1. kamila Says:

    Právě jsem prožila bezva den v Rusku!!! Diky moc, bylo to super!!!

  2. jan novak Says:

    díky za počtení, velmi rád jsem si ty zážitky přečetl – jako bych to znovu sám zažíval – od sovětské éry se nezměnilo skoro nic, jen Moskva je teď odporně plná aut a kláštery jsou opravené. Doporučuji podobné cestování v Číně, dokud není pozdě (pro příliš rychlé změny),

  3. Marian Gavlák Says:

    Díky za skvělé čtení, nemohl jsem se odtrhnout…

  4. Vlasta Says:

    Letos v létě jsme jezdili sami 3 týdny po Rusku. Znovu jsem s Vámi prošla Petrohrad, nakoupila v modrém krámku na Solovkach a vyřídila se cestou k hrázi… Máme spoustu podobných zážitků, ale my se tam chceme ještě příští rok vrátit. Některá místa a lidé se nám dostali pod kůži. Díky moc za cestopis, zase se mi potvrdilo, že je lepší jezdit sám bez cestovky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s